Davida Macháčka, herce Slováckého divadla, zpovídali žáci ZŠ Čtyřlístku Bára Zapletalová, Alex Kočicová a Franta Vetyška v informačním centru pro mládež. A protože se David rozpovídal, v časopise jsme uveřejnili pouze část celého rozhovoru. Zde si můžete přečíst rozhovor celý. Báře, Alex a Frantovi moc děkujeme za profesionální novinářskou práci a paní učitelce za podporu a vedení; Davidovi samozřejmě za jeho čas a energii, kterou nás všechny nabil.

Takže první otázka je, co tě přivedlo k herectví.

Tak, já jsem byl takové aktivní a neposedné dítě a už to jednou paní učitelky na základní škole nevydržely a pozvaly si maminku do ředitelny.  Tam na ni spustily, jak jsem strašný a že nejsem schopný se vybít a že jsem prostě k nezastavení a ať se mnou něco udělají a někam mě dají, třeba do dramaťáku. To jsem ani netušil, že něco takového existuje. Bylo to v sedmé třídě. Tak jsem zašel do dramatického kroužku na ZUŠce, tam jsem si to oblíbil a šel jsem na konzervatoř. Byla to spíš nějaká moje neposednost a chuť se předvádět. Myslel jsem, že budu dělat jenom scénky, protože mě bavily scénky od Vladimíra Menšíka a Felixe Holzmanna, a tak jsem si myslel, že toto budu dělat taky a že se vlastně herectví nedá učit, protože to se musí jen cítit.

A podporovali tě rodiče v herectví?

Jo, já myslím, že jo. Taťka byl tomu ze začátku ne úplně nakloněný, protože je to podnikatel a prodává auta, je to automechanik, takže doufal, že budu dělat něco s auty. Ale když mi jednou řekl, že dostanu autobazar, tak jsem řekl, že ho prodám a udělám tam psí útulek, nebo slepičárnu, nebo něco takového. Ale mamka se mnou jezdila každý den dvacet kilometrů do vedlejšího města, abych si tam udělal tu školu herectví, obětovala mi všechen volný čas, abych se mohl připravit na zkoušky.

Jaká  je tvoje neoblíbenější role, kterou jsi hrál?

No, vlastně já jí ještě hraju, je to Normální debil, kterého hraju na Malé scéně v Uherském Hradišti, asi toto a ještě peklo v hotelu Westminster, kde jsem hrál Číňana.

A když už jsme u toho, jakou roli by sis chtěl zahrát?

Já jsem vždycky říkal, že mám plno vysněných rolí, ale čím déle jsem v divadle, tak jich mám míň, ale jednou bych si chtěl zahrát Mickeyho z Pokrevních bratrů, kterého u nás v divadle hraje Tomáš Šulaj, nebo Blbce k večeři, mě baví takový ti idioti. A ještě Jeana Valjeana z Bídníků z muzikálu, to spíš kvůli tomu zpěvu.

Takže tě zpěv baví?

Jo, moc.

Budeš mít koncert se Štěpánem Urbanem, jak jste se vlastně seznámili? A jak vás to tak napadlo, že byste spolu mohli zpívat?

No, nás to vlastně nenapadlo, ani mě, ani jeho, ale maminka od Štěpána prodává tady v jednom obchodě a tam chodí naše dramaturgyně. A maminka se zeptala, jestli náhodou nehledají do nějaké inscenace kluka s kytarou, co tak trochu zpívá. A v divadle jsme zrovna něco chystali, nakonec pro nás dva byly napsány texty i hudba, takže mi ho přivedli na nějakou zkoušku. Prý že je to kytarista, bude zpívat a hrát s tebou. Zazpívali jsme spolu Anděla a nějak to fungovalo, hlasově jsme ladili a nějak jsme si rozuměli, tak jsme se spojili. Ale musím říct, že kamarádi jsme až poslední dva roky, původně to byl vztah čistě pracovní.

Vznikla nějaká rivalita ze začátku?

Ne, to vůbec ne, rivalita vůbec, ale neměli jsme důvod se kamarádit, neměli jsme moc společných zájmů, ale rivalita rozhodně ne.

A hraješ raději vážnou roli, nebo komickou.

No oni mi ty vážné role nedávají, protože se mi pořád všichni smějí, takže se toho možná bojí, ale na druhou stranu jsem na to možná ještě moc mladý, já bych si je sám asi přál, ale to je na vedení, takže spíš komedie.

A jaká byla tvoje první role?

Úplně první role byla asi na ZUŠce a byl to pan Loiseao v Kuličce, kterou jsme zdramatizovali, tam jsem hrál takového blázínka.

A ty ses vlastně narodil v Pardubicích a v jednom článku jsme četli, že se ti líbí naše město. Co se ti na něm líbí nejvíc?

Mě se tu líbí všeobecně. Z Pardubic jsme se přestěhovali na vesnici a z vesnice jsem se přestěhoval v patnácti do Brna a jezdil domů jednou za měsíc. Tak jsem se těšil na menší město. Líbila se mi atmosféra a to, že je Hradiště kulturní město, že to tu žije a že lidi tu umí na ulici zpívat. Ale možná to i bylo spojené s mojí tehdejší náladou, cítil jsem, že jsem šťastný a  všechno bylo tak krásné, protože jsem já měl v sobě krásný pocit. Ten sice trvá dál, ale už to nadšení po třech letech není takové.

A stalo se ti někdy nějaké herecké faux pas na jevišti přímo?

No faux pas mě úplně asi ne, ale nechal nás kolega ve štychu tím, že prostě nepřišel na výstup a museli jsme, to bylo v Lucerně, zahrát. Na jevišti zbylý kolega ale mlčel, takže jsem musel mluvit já. Naštěstí mám mladou paměť, tak si pamatuji repliky kolegů, takže jsem říkal repliky toho, co tam nebyl a kolega říkal moje repliky a nějak jsme to celé dali dohromady a ten, který na výstup nedorazil, se nám ze šály smál, že to nestihl a že už tam nejde.

A jaký byl tvůj herecký vzor?

Asi na začátku právě přes ty scénky to byla Jiřina Bohdalová, Vladimír Menšík, Felix Holcman, i když ten vlastně nikdy nehrál. Nebo třeba Meryl Streepová se mi líbí, v každé roli je jiná a uvěřitelná, ale to až teď v pozdější době.

A preferuješ film, nebo divadlo?

Co se týče koukání, tak je to asi na stejno, v tom filmu se dají dokázat vizuálně lepší věci, ale divadlo má zase výhodu silného momentu. Když to člověk vidí právě teď, to je prostě neuchopitelné, leda by se to natočilo a repríza je vlastně jiná. Kdežto film se prostě natočí a žije si vlastním životem a jde to dlouho. Divadlo je vlastně jen ten daný okamžik.  Ale jako herec s filmem moc zkušenosti nemám, točil jsem jen pár věcí. A asi mě víc baví divadlo.